I ain't even mad, bro.

Okay, I kinda am.

Jak se vede, milí čeští soudruzi? Chci k vám. Nebo spíš chci pryč od mých milovaných blízkých, kteří mě dovádí k šílenství.

Připravte se na dlouhý puberťácký talk, ale před tím si dáme něco málo racionálních informací.

Wow.

Nějak jsem se rozto mluvit česky. Já být retrdovaný domorodec, hú, hú. V pohodě, jen mi malinko šibe. Malinko. Malinko. Malinka. ňá.

Chci domů.

Dejte mi moment, jeden jediný moment, abych se dala dohromady. Už je to lepší. Tákže... kdežecožekdože? Áno. Nejspíš  budu svůj web zase stěhovat (don't hurt me! don't kill me!), protentokrát na wordpress, jen co se dostanu domů ke svému dokonalému úžasnému novému počítačku. Takže zhruba jedenáctého - dvanáctého? Budu mít hrozně práce, protože jsem dostala uvolnění ze školy asi na tři dny - a za ty tři dny píše moje třída DVĚ písemky - a zrovna ze dvou předmětů, které upřímně nenávidím: fyziky a matematiky. Oh my. Mám dojem, že mě čeká propadnutí - dobře, dobře, dvě trojky na vysvědčení.

Tak tedy k puberťáckým stížnostem.

Mám kolem sebe strašně moc lidí, tedy babičku, dědečka a tetu. A ničí mě to! Nejsem zvyklá ani na deset procent pozornosti, kterou mě všichni obdařují. Hele, ona to není ani pozornost. Je to něco úplně jiného. (no super, teď jsem dostala pod záda polštář, abych se nehrbila. Super. Vážně. Děkuju. Děkuju.)

"Matryoshko, oblékni si ponožky!"

"Matryoshko, jdi ven, co furt sedíš s tou knížkou?"

"Matryoshko, proč s námi nemluvíš?"

"Usměj sééé!"

Ty vole, já už vážně nemůžu. Nikdo prostě nemůže pochopit, že když si jdu lehnout na postel a nasadím si sluchátka, znamená to, že chci být sakra chvíli sama. Furt mě všichni řeší - a už to vychází za hranice normálnosti. Já chápu, že když mě milovaná babička otravuje s polívkou, není důvod ke starostem - everything is okay. Ale když pořád, pořád, pořád za mnou chodí, komentuje každý můj krok a prostě mě štve - nope. A co teprve když takto činí celá domácnost! I can not. Ještě je tady důležitý faktor a to je ten, že já prostě nejsem usměvavý člověk.

V konverzaci jsem schopna udržet takový ten zdvořilý úsměv, ale pokud mě prostě začnete štvát, nebo v usmívání nebudu vidět smysl - ne. A tady účinkuje obojí. Reakce okolí?

"omfg, jak si myslí, že je důležitá, budeme si z ní dělat prdel!"

"Dokud se neusměješ, odmítáme s tebou komunikovat!"

"Co se tváříš jako ______?"

Jdětě do záchodu, vážně! Nechte mě být. Nemůžu za to, že jsem sociopat v nejhorším stádiu, ne, neusměju se. A když o mě budete skládat vtipy a provokovat mě... moc mi to nepomůže.

Hrozné je  to, že mě nikdo nebere vážně. Jsem zvyklá, že mi lidé přikládají jistou důležitost - jsem dostatečně inteligentní, abych si zasloužila jistý respekt - no, o čem mluvím? O čem? Musím jít ven! Ano, musím! Žádné námitky se nepřipouští! A to, že je mi špatně a že mám práci nemá žádnou váhu!

Jsem ještě dítě, ne člověk. Nikdo mě stejně poslouchat nebude. Bože, já tak strašně moc chci domů k mamince.

Mamííí.

- zoufalá Matryoshka